Před devadesáti třemi lety a dvěma dny spáchal anarchokomunista Josef Šoupal atentát na ministra financí Aloise Rašína. V novinách, televizi, ale také na internetu jsme měli příležitost seznámit se s jeho životním příběhem, kdy byl československý politik vykreslován jako dokonalý vlastenec vnímající politiku jako službu veřejnosti a nikoli jako nástroj pro naplnění rodinné kapsy. Zatímco byly vyzdvihovány kladné stránky Rašínovy osobnosti a politiky, zapomínalo se na velmi důležité věci.
Prvorepublikové Československo je všeobecně vnímané současnou společností jako ekonomický zázrak vyrovnaných rozpočtů, zatímco se zapomíná na rostoucí nacionalismus, jehož podstatě samotný Alois Rašín věnoval podstatnou část svého života. Mužík z předválečné dvaceti koruny nebyl pro značnou část tehdejšího obyvatelstva příliš dobrým politikem.
Mladá republika se alespoň do roku 1923 potýkala s velmi vážnými ekonomickými problémy. Ekonomická destabilizace vyvolávala vysokou nezaměstnanost, kdy mnoho podniků krachovalo a národní hospodářství se potýkalo s nedostatkem odbytiště, kam by mohly směřovat československé suroviny, jakými bylo například uhlí a řada dalších komodit.
Národní ekonomika se zmítala mezi dvěma základními otázkami, zda zahájit hospodářskou integraci, nebo nasměřovat loď vývoje do vod ekonomického nacionalismu. Bezprostředně po státním převratu v roce 1918 místní politici společně s Aloisem Rašínem vyčkávali, jak se zachovají státy v okolí. Nově vzniklé Polsko s Maďarskem zvolili cestu ekonomického nacionalismu, pro který se následně rozhodla také samotná Česko-slovenská republika. Nacionalistický stát nepostavený na základě národů, nerozumně chovající se k minoritám, vnímal maďarskou a německou ekonomiku jako největší ohrožení, pro které je nutné sáhnout po nacionalismu ve světě financí, protože každý pořádný vlastenec musí nutně propagovat české výrobky se silnou měnou v popředí, zatímco na ulicích postává stále větší hlouček chudých a nezaměstnaných, o které se stát těžko postará, když se sám o sobě potýká s velmi vážnými problémy.
V takovém úhlu pohledu médii proklamovaná pronárodní politika Aloise Rašína vypadá opravdu zvláštně. Až se člověk musí ptát sebe sama co je to ten národ a jakému národu politik musí sloužit? Pokud tím prvorepublikovým národem byl Čechoslovák, proč pronárodní politika nevyšla vstříct velké klace chudých?
Rašínova politika si mohla vybrat mezi inflací spojenou s růstem objemu výroby a zaměstnanosti na úkor střadatelů, nebo deflaci provázenou vyrovnaným rozpočtem a masivní nezaměstnaností.
Alois Rašín si vybral deflační scénář se všemi klady a zápory, které tento styl politiky přináší.
V roce 1921 se hospodářství dostalo z nejhoršího. Naznačoval to vyrovnaný státní rozpočet. Statistiky hlásaly snižující se nezaměstnanost a zlepšující se zásobování, nicméně rok nadcházející ukázal, že se žádné zlepšení i přes vyrovnaný státní rozpočet nekoná. Překážku v ekonomickém rozletu z velké části představovala nastavená deflace státní měny, jejíž skalním zastáncem byl Alois Rašín. Pevnost nebo naopak nepevnost československé koruny byla významným milníkem v rozkolísaném hospodářství potýkající se s důsledky habsburského dědictví, důsledky předchozí války a s ní související inflací předchozí měny.
Inflace jako taková a s ní zvyšující se ceny potravin a základních surovin pokračovala i po měnové odluce z března 1919. Díky Rašinovým zásahům a dalším krokům významných ekonomů se vládnímu aparátu podařilo odvrátit hyperinflaci, ke které došlo ve státech sousedících s Československem. Antihyperinflační kroky nebyly kroky sociálně citlivými a do značné míry se negativně dotýkaly života nejchudších.
Rašín požadoval masivní stabilizaci ekonomiky za pomoci sociálně necitlivých, až drastických kroků. Silná měna údajně vyhovovala podnikům, zatímco zůstávala méně přívětivou pro obyvatele Československa.
Deflace jako taková nebyla pro mladý stát zrovna nejšťastnějším řešením. Díky deflaci, tedy nadhodnocení státní měny, docházelo mimo jiné k poklesu zahraničního obchodu, což pro hospodářství odkázané převážně na export není zrovna kvalitní způsob vedení ekonomiky.
Není divu, že ve stejném období na takový trend reagovaly extrémisté z levé i pravé strany politického spektra. Vznikalo sociální napětí, jehož existenci využili extrémisté napříč celé tehdejší společnosti. Hospodářské potíže byly viditelné na nevyrovnaném rozpočtu do roku 1921, kdy ministerstvo financí raději zvýšilo devizový kurz koruny, než aby sáhlo k jiným, daleko výkonnějším řešením.
V roce 1922 se Rašín vracel n post ministra financí a opět sáhl po vražedných požadavcích 20 švýcarských centimů za 1 československou korunu. Dokonce své nesmyslné opatření opíral o prohlášení, že “dělníci a podnikatelé jsou líní”, a proto jako odstrašující znamení zvyšuje zahraniční měnový kurz na nereálnou hodnotu, aby se dělníci a podnikatelé snažili o lepší ekonomiku ve státě. S deflací přicházelo zlevnění cen mouky a dalších surovin. Kdyby lidé měli práci, možná by to náležitě ocenili. Díky vysokým měnovým kurzům podniky přicházely o zahraniční kontrakty, na což jako první zareagoval textilní průmysl. V březnu 1923 poklesl export hospodářských strojů o 77 %, ostatních strojů o 30 % a železných výrobků o 50 %.
V prosinci 1923 bylo v porovnání s prosincem roku 1922 o 1 607 % nezaměstnaných více.
Podporu v nezaměstnanosti nedostali všichni. Celkem podporu v nezaměstnanosti dostalo v roce 1923 jen 141 000 nezaměstnaných(102 800 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jen 27 400 a v Podkarpatské Rusi pouze 10 800 osob). Z toho vyplývá, že většina nezaměstnaných byl bez podpory v nezaměstnanosti. Nejhůře na tom byla Morava a hospodářsky značně zaostalé Podkarpatí. Ve východních částech republiky bylo v letech 1920 – 1925 nezaměstnaným vyplaceno jen 1,5 milionů korun, což představuje velmi zanedbatelnou a nic neřešící částku.
Nacionálně pojímaná ekonomika nesla své ovoce zla. Rašínova deflace podtrhávala nohy nejen národní ekonomice, ale také politice a celospolečenskému vývoji Československa, kdy rostla nespokojenost a sílily nejrůznější proudy radikalismu od komunismu, po fašismus, jemuž se začalo na konci první republiky dobře dařit. Samotný Alois Rašín neměl k italskému fašismu příliš daleko. Ještě před koncem roku 1922, necelý měsíc před atentátem Josefa Šoupala označili komunisté Aloise Rašína za jednoho z hlavních vůdců českého fašismu a jeho politiku nazývali rašismem. Pan ministr financí hodnotil italský fašismus těmito slovy: “Vrací se úcta k individualitě, jak je patrno ze vzestupu liry. Co se Mussolini ujal vlády, i když není známo, jak se věci vyvinou. Člověk musí vyhrát, ne masa. Ve všech státech jdou a půjdou poměry napravo. Nastává státníkova zkouška, buržoasie musí tvořit, a nedovede-li toho, není to jen porážkou její, nýbrž celé kultury…”
Osoba Aloise Rašína vypráví příběh nacionalismu, kdy se cení symbolika – návěstní štít před obsahem a těmi, kdo vytvářejí motor dodávající symbolice život a veškerý pohyb. Na nejznámějším a zároveň prvním ministru financí je vidět, že nacionalismus si nevšímá slabých, dělníků a dokonce ani některých podnikatelů, pokud tito jedinci nepřináší nacionalismu užitek.
Naštěstí dnes málokdo touží po Rašínovu stylu ekonomické politiky, i když některé krajně pravicové kruhy volají po silné měně, aniž by svým fanouškům poodhalili vysokou nezaměstnanost a sociální pnutí, jež silná koruna přináší.
The post Alois Rašín posilováním měny podkopával nohy Československu appeared first on Hrebenar.eu.