Český i německý nacionalismus vložil do osobnosti českého krále a římského císaře Karla IV. své rádoby vlastenecké ideály o světě. Zatímco za německými hranicemi vyčítali národovci 19. století vzpomínanému panovníkovi nezájem o Svatou říši římskou, v Praze místní obrozenci básnili o tom, jak dobrotivý, spravedlivý a ryze český Otec vlasti byl.
Malý, formující národ potřeboval svého hrdinu a král z rodu Lucemburků s vazbami na Přemyslovce díky nepravdivému a zavádějícímu životopisu, společně s dalšími mýty a legendami skutečně sen o slávě a neporazitelnosti Čechů nad Germány dokonale zosobňoval. Ke Karlu IV. jako osobě zaručující rozkvět českých zemí, přinášejícího jídlo chudým se poprvé po stavovském povstání a Bílé hoře obrátil Bohuslav Balbín, v jehož podání Otec vlasti začínal dostávat nové, s realitou nic nemající vlastnosti. Dobrosrdečná stránka historické postavy se začala nafukovat, zatímco to špatné se pomaličku, ale jistě zametávalo pod pomyslný kobereček, kam nebylo správné v rámci dokonalého češství nahlížet ani na malý okamžik.
Jednotlivé pojmy, jejichž význam byl původně jiný, se začaly významově plnit romantickými sny o bohabojném českém vladaři, jež založil první univerzitu na sever od Alp a nakrmil chudé v pražských ulicích. Národovecké křepčení si pohrávalo s legendou o Otci vlasti, kdy údajně takto označil skonaného vladaře nad rakví Vojtěch Raňkův z Ježova. Byl to především František Palacký, kdo do svých děl nacionalisltické vsuvky vkládal, aníž by si dělal jakékoli starosti s autenticitou, případně správností jednotlivých výrazů.
V myšlenkách nacionálů 19. století vlast představovalo pouze České království, později Československá republika. Proto Otec vlasti neznamenal nic jiného, než jednoduché geografické ohraničení, jež ve skutečnosti s Karlem IV. ani jeho dobou nesouviselo. Historičtí obrozenci viděli v Otci vlasti speciální, bonusové pojmenování, jež samo o sobě obsahuje lásku ke svému národu, zemi, lidu, kultuře, náboženským tradicím……….a přesně tyto hodnoty, jakési nové vlastnosti dokonalého panovníka chtěli vlastenečtí agitátoři vtělit do zromantizovaného příběhu o Karlu IV.
Umělecká díla předminulého století odkazující na dobu 14. století se o ideál Otce vlasti opírala. Kreslila českého krále a římského císaře s malým úsměvem, kladlo do okolí tématiku, nad kterou by se nejednomu historikovi zatočila hlava. Jenže naši předci nebyli tak úzce nacionalističtí a už vůbec za vlast nepovažovali jenom nějaké místo ohraničené kameny, mýtnými branami, nebo nějakými čarami na mapách. Král, potažmo císař v období středověku představoval služebníka Boha, do jehož rukou byla Bohem vložena moc nad světským světem. Králové ani císařové nebyli slovy dneška žádnými troškaři. Téměř vždy přemýšleli ve velkém a své panování chtěli okrášlit ještě většími činy, než jaké dosáhli předchůdci. Vlastí bylo původně myšleno dominium, jemuž vladař panoval. Pokud se jednalo o římského císaře, byla vlastí de facto celá tehdejší Evropa – křesťanský svět.
Otec vlasti, latinsky “pater patriae” byl ve středověku naprosto běžný titul králů, císařů, knížat………nejednalo se tedy o speciální pojmenování speciálně určené pouze pro Karla IV. A v žádném případě s “Otcem vlasti” nebyla spojena touha vladaře po nasycení poddaných, nebo jejich dobro. Titul “Otec vlasti” se poprvé v historii lidstva objevuje ve starověku u římských císařů, jež těmito slovy bývali často označováni. Poprvé se s ním honosil senátor Marcus Tullius Cicero a po něm všem známý Ceasar. V česko – moravském prostředí se titulem Otec vlasti poprvé pyšnil v Hradišťsko – opatovických análech kníže Ota I. Olomoucký a po něm Otci vlasti byli další česká knížata i králové, mezi kterými se vyskytoval také zmiňovaný Karel IV.
Pokud někdo nejznámějšího českého krále pojmenuje Otcem vlasti, má zcela jistě pravdu a nikdo nemůže říct ani popel, protože Karel IV. Otcem vlasti skutečně byl. Jen v absolutně jiném kontextu a významu, než je tato historická hříčka nyní lidmi vykládána. Z obecného pohledu je idealizace historických postav celosvětovým trendem, kdy nacionalismus považuje například Napoleona za národního hrdinu, i když reálie říkají něco jiného. Nebýt oslav výročí narození potomka Jana Lucemburského, zcela jistě by ani tento článek nevznikl.
Idealizace minulosti a její nahrazování vymyšlenými, nebo polopravdivými pohádkami je velmi nebezpečným jevem, protože z jednotlivých úprav může těžit nejradikálnější forma nacionalismu, jež následně svou existenci opírá o zidealizovanou historii plnou mýtů a pohádek pro děti. Už proto bychom měli raději přijímat fakta, i když nejsou vždy lichotivá a nevyznívají tak, jak bychom si přáli.