Islamofobie je podobně jako antisemitismus rakovinou zažírající se hluboko do společnosti. Získává nový prostor v médiích, která s kvapíkem spěchají informovat natěšeného čtenáře o tom, jak muslimská závodníce ve speciálně upraveném oděvu celá zahalená hraje basketbal, nebo běhá po boku ostatních soutěžících. Olympijský duch férového jednání a úcty k lidským právům se v pravidelných příspěvcích vytrácí jako pára nad hrncem.
Vytvářejí se umělé kulturní neshody, ve kterých evropský a vůbec západní cit pro co největší právo ženy na nahotu nedokáže diskutovat s morálkou a hodnotou ženskosti přicházející z jednotlivých převážně muslimských částí světa.
Je to tragikomický příběh. Jakási pseudohra na demokracii, kdy novináři, fanoušci Kremlu, českého nacionalismu a neonacismu sehrávají divadelní taškařici, ve které je ženštině zaručeno právo na nahotu, zatímco obyčejná důstojnost, nebo lidskost zůstávají někde v nenávratnu. Kdo by potřeboval vzdělanou, sebevědomou a hrdou ženu, když v kuchyních průměrného ” vlastence” čekají hrnce, košťata a ubrečené děti, o které se našinec vyprávějící o národní bezpečnosti neumí vůbec postarat.
Jako kdyby nahota, nebo co největší obnažení patřilo k českým tradicím, podle kterých by se měl řídit i ten nejposlednější mikrob v prohnilém šuplíku některého z facebookových bojovníků. Jinakost se v posledních měsících nenosí, a tak jednotlivé sportovní delegace v Riu budí v některých českých kulturních zaostalcích a zpátečnících velké pohoršení. Průměrný synáček nebo dcerka nacionalisty se díky fanouškovskému zápalu dozví, že existuje také něco jiného, než ženská s poprsím, nad kterým nejeden divák uslintne slastí do kapesníčku.
Při posuzování vzhledu oblečení vítězí předsudky společně s nepochopením, kdy sportovně upravený hidžáb představuje pro neználky symboliku nepřátelského náboženství, útlaku a bezpráví, i když ve skutečnosti je tomu úplně jinak. Průměrný kritik a samozvaný obhájce české kultury v okamžiku házení špíny na hidžábem oděné sportovkyně zapomíná na svou vlastní kulturu, která v předvánočních časech používala zahalování jako součást kulturních tradic. Řeč by mohla být o procesí Barborek nebo Lucinek, kdy skupina zahalených žen obcházela stavení, aby následně z košíku s jablky, ořechy a cukrovím obdarovávala děti navštívených domácností. Nechybělo zahalení vlasů i tváře. Vyčesané vlasy zakrývající obličej, nebo bílá látka zahalující hlavu až ke krku.
Popisovaný rituál ze čtvrtého prosince v běžných novinách nenajdete, a tak není divu, že mýtický uctívač vlastenectví a české kultury, společně s neofašisty prohlašující sebe sama za blanického rytíře, zapomíná na vlastní národní minulost, jež dodnes v některých endemicky lokalitách přežívá. Tak jako nahá nebo polonahá žena představuje pro milovníka nacionalismu vrchol kulturní vyspělosti, tak jednotlivé mediálně známé tradice nejsou v mysli nacionála ničím jiným, než zosobněním národa. Neznalost odsuzující a ponižující islám je stejně odsuzující a ponižující českou kulturu, ke které se extrémisté hlásí.
Proč musí ve společnosti stále převládat v některých evropských komentářích patvar sexismu? A proč se neustále rozebírají oděvy sportovců? Důležité jsou přeci sportovní výkony a nikoli to, co lidé nosí během jednotlivých heroických vystoupeních na stadionech a dalších sportovištích. Možná, kdyby pisálkové a médii dezinformovaná společnost pochopili, co muslimský oděv znamená, tak by na celý problém nahlíželi úplně jinak. Média vytvářejí dojem, že ten, kdo chodí zahalený je níže kulturně postavený a nezaslouží si stejnou porci lidských práv jako ten nezahalený. Ale takový přístup není demokratický a už vůbec ne pokrokový.
Samozvaný amatérský ochránce kultury pohlíží na svět z vizuálního úhlu, protože bez patřičných znalostí a dovedností není schopen vnímat realitu a noviny s rozhlasem a internetem takovému stylu vnímání reality vycházejí vstříct a vytvářejí štvavou kampaň lží, polopravd a účelově sestrojených sloupků v novinách.
Hidžáb má ještě dva další rozměry kromě toho vizuálního pojetí. Poskytuje ženě prostor bezpečí a má především etický význam. S nástupem islámu nedošlo k raketovému šíření hidžábů a zahalování. To pravděpodobně ani nepochází z muslimského prostředí a uctívači Koránu zvyk zahalení ženy převzali ze středomoří, kde bylo pro bohaté ženy běžné zahalit se před světem. Ženy se tenkrát ve středomořské oblasti zahalovaly, aby se oddělily od otrokyň a kněžek lásky.
Zahalené nechodily ani manželky Proroka Mohameda, které s tím začaly až na konci svého života. Závoje nebyly pro Mohameda velkou prioritou. Korán používá pro zahalování slovo hidžáb, což znamená ukrýt, oddělit. O hidžábu je v Koránu celkem 7 zmínek, ale pouze dvě se týkají zahalení žen a oděvů:
“A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá. A nechť ukazují své ozdoby jedině svým manželům nebo otcům nebo tchánům nebo synům nebo synům svých manželů nebo bratřím nebo synům svých bratří či sester anebo jejich ženám anebo těm, jimž vládne jejich pravice, nebo služebníkům, kteří nemají chtíče, anebo chlapcům, kteří nemají pojem o nahotě žen. A nechť nedupou nohama, aby lidé postřehli ozdoby, které skrývají.”
“Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje! A toto bude nejvhodnější k tomu, aby byly poznány a nebyly uráženy.”
Zdroj: citace z Koránu
Korán se zmiňuje o oblasti zvané awrah. Tedy o částech lidského těla mezi pupkem a koleny, která jsou považována za čistě soukromé části, jež by neměly být vystavovány nikomu na obdiv. Korán také říká, že šaty by neměly těsně přiléhat a neměly by být špinavé. Šária prohlašuje, že šaty muslimských mužů by měly být výrazně odlišné od šatů nemuslimů. Typickým příkladem jsou šaty Tuaregů, kde jsou muži i ženy zcela zahalení. V období kolonialismu byl hidžáb přijímán jako symbol kulturní méněcennosti, kdy se západní mocnosti pokoušely pomocí “kulturních reforem” ovládnout muslimské území a “osvobodit” muslimské ženy od “utlačovatelských” mužů. Odtud také pramení kořeny novodobého kulturního šovinismu a islamofobie.
Zahalení je mimo jiné symbolem identity muslimské ženy: to platí zejména v nemuslimském prostředí, ve kterém žena pomocí zahalení posiluje svou náboženskou identitu a odlišuje se od ostatních. Není to žádný příklon k radikalismu nebo terorismu. Tam, kde vystupuje náboženství, tam se nemusí nutně jednat o nebezpečný jev. Náboženské skupiny se odpradávna oddělují za pomocí některých symbolů. Sikhové mají turban, hinduistické ženy mají bindi, křesťanské ženy mohou nosit křížek na krku a muslimské nosívají třeba hidžáb, burku, nebo čádor. Mimochodem, čádor nemá s náboženstvím nic společného. Byl v Íránu naopak znakem odporu proti místnímu krutému režimu.
Hidžáb, neboli zahalení, má jako takový zabraňovat chlípným myšlenkám a bortí západoevropskou symboliku sexismu, kdy je žena posuzována jako roštěnka na krámu……..a to je problém, protože divák nacionalista chce svou kulturu sexismu i v mezinárodním klání, protože sexismus se díky rozšíření západní kultury stal “uznávanou” celosvětovou normou smýšlení o něžném pohlaví. Hidžáb je také muslimskými ženami vnímán jako symbol ochrany soukromí, slušnosti a důstojnosti ženy. Proč by sportovkyně nemohly sportovat v něčem, v čem se cítí komfortně?
Niqáb ani burka(oděv, kde je žena zahalena celá i s očima) není symbolem extrémismu.(ten z něj uměle vytvořil Západ, na základě odpadlíků od islámu organizujících se v teroristických organizacích) Některé ženy si ho oblékají když jdou ven, protože se chtějí odprostit od vlivu západní kultury. Chtějí, aby o nich okolí, zvláště to mužské, smýšlelo jako o lidských bytostech a nikoli jako o esenci zadku, prsou a nohou. Chtějí vytvořit jasnou, nepřekročitelnou hranici mezi cizími lidmi a přáteli, nebo známými lidmi, před kterými nemají potřebu skrývat svůj vzhled.
Muslimské sportovkyně oblečené do speciálně upraveného hidžábu odlišným oblečením nedávají najevo kulturní převahu, neúctu k evropské kultuře, nebo lidským právům. Naopak, za pomoci hidžábu se snaží posilovat ve svých rodných zemích ženská práva, která jsou vlivem kmenových zvyklostí často potlačována……i když toto potlačování je mnohdy z ideologických důvodů a kulturního šovinismu mnohdy zbytečně zveličováno. Viz. například Írán, kde jsou místa, na nichž žena nemusí být zahalená a jinde se zahalení doporučuje. Stejně tak v Saudské Arábii nechodí všechny ženy zahalené od hlavy k patě a v médiích vystupují nezahalené ženy……přesto se zvláště na Západě pohled na tyto země démonizuje a vytváří se předsudečný pohled, na základě kterého vzniká nepravdivý obrázek o muslimských zemích, jež jsou účelově vykreslovány v nepravém světle zaostalců..
Nicméně, Írán i Saudská Arábie jsou diktaturami nepřátelskými k lidským právům a lidskému životu jako takovému…….wahhábismus se v saudském režimu obrušuje a dělí na méně nebezpečné a nepřátelské větve….o to víc jsou v této zemi časté teroristické útoky proti vyznavačům pokrokových změn. Některé muslimské země politicky zneužívají islám a podsouvají mu něco, co vůbec neobsahuje. Pokud z diktatury vytvoříte něco, co je naoko spojeno s náboženstvím, je mnohem složitější proti takové diktatuře povstat. Místní vládci to vědí, a tak v rozporu s Koránem a přáním Mohameda vykřikují, že by ženy neměly sportovat, nebo dělat stejné věci jako muži. Mnohdy takový postoj jde ruku v ruce s kmenovými pravidly, a tak v mysli některých muslimů vzniká dojem, že zahalení přikazuje Korán. Ovšem ve valné většině ženy samy chtějí být zahalené a nikdo je k tomu nenutí.
Politici často velikášsky vykřikují do světa, ale realita je trochu jiná. V řadě zemích, které odmítaly vysílat ženy třeba na olympiádu, pracují ženy jako lékařky, právničky, byznismenky, ekonomky, vědkyně a mají i velký vliv ve společnosti. Právě díky takto vlivným osobám něžného pohlaví dochází k ohýbání zatuhlosti na nejvyšších místech politiky a částečně v cestě za nutnými reformami pomáhají také mezinárodní organizace….viz.Mezinárodní olympijský výbor, který vyzýval jednotlivé státy k poslání žen na olympiádu…..
Hidžáb ve světě sportu nepřímo poskytuje sportovkyním svobodu, a jak již bylo v článku řečeno, posiluje ženská práva a laťka jednotlivých režimů se dostává dál k ještě větším ústupkům. I proto je hloupé sportovně upravený hidžáb kritizovat. Lidé by si měli zvykat na to, že svět není jednobarevný, ale že je složený z mnoha nádherných odlišností, které dělají svět zajímavým a pestrobarevným.