Někteří politici s médii velmi rádi poukazují na tzv. Islámský stát, aby tento spolek teroristů použili k propagaci politiky zla, ve jménu které by se Evropa měla obalit nenávistí z konce třicátých let minulého století, kdy antisemitismus představoval v mnoha zemích základní koncept společenského smýšlení. Pouze v rámci modernizace antisemitismus je v řeči papalášů a populistických médií podstrčen za islamofobii, jako kdyby všichni muslimové mohli za šílené činy několika set fanatiků usilujících o územní i majetkové zisky na úkor ostatních.
Zajímavé je, že ani jeden z těchto pisálků, nebo ukřičených populistů se nezmínil o tom, jaké náboje a zbraně vrazi z Blízkého východu používají. Taktně se mlčí o zásobování, stejně jako se v médiích nemluví o tom, kdo je tím záhadným překupníkem ropy z nakradených vrtů, nebo milovníkem umění skupujícím exponáty ze sbírek islamisty vyrabovaných muzeí. Jak se zdá, konflikt samozvaného Abu Bakra s okolním světem má ještě jinou tvář, než jakou každým dnem vídáme ve večerním zpravodajství. V pozadí nemorálních obchodů figurují zprostředkovatelé kvůli kterým je těžké na první dobrou vypátrat “šikovného” obchodníka s černým zlatem nebo soškami sumerského období.
Zbraně zahraniční provenience se podílejí na jednotlivých operacích Islámského státu. Například když radikálové dobyli irácké Ramádí, používali během útoku transportér M113 vyrobený v USA, nebo útočnou pušku M-16. K mání byla také rakouská pistole Glock G19. Teroristé vykradli sklady milice, armády, nebo si jednoduše zbraně koupili od spolehlivého dodavatele. Státy východní Evropy za poslední čtyři roky schválily prodej zbraní putujících na syrské bojiště a tím si přišly na miliardu eur. Mezi prodejci figuruje také Česká republika. Zbraně se prodávají do Saudské Arábie, Spojených arabských emirátů, Libanonu, Jordánska, odkud se následně smrtící zásilka dostane do rukou Islámského státu, nebo některé válčící skupiny v Sýrii nebo Jemenu.
České centrum pro investigativní žurnalistiku na svém webu uvedlo, že Saúdská Arábie uzavřela dohodu o dodávkách zbraní se srbskou firmou CPR Impex zbrojaře Petara Crnogorace. Se stejným podnikatelem uzavřela smlouvy česká obchodní firma Excalibur Army. Je to další jednoduchý příklad, kdy se skrze jednu firmu vyváží do podivné země, zatímco na převozních papírech a doložkách figuruje pouze “předávací” společnost. Jak si dále ukážeme, obdobný princip je používán v případě tureckých firem, které slouží jako “doručovatelé” zásilek. V případě českého obchodování se zbraněmi vystupuje do dění srbská organizace, skrze kterou čeští zbrojaři obchodují. Mimochodem, podle studie Conflict Armament Research jsou české zbraně dvanáctými nejpoužívanějšími mezi bojovníky Islámského státu.
Islámský stát operuje na území Iráku a Sýrie, kde bojuje po boku jedné z válčících stran. Ke svému válečnému běsnění používá nejrůznější výzbroj. Snad tou nejodpornější bývají chemické zbraně, jejichž existenci se podařilo potvrdit na území Sýrie, kde jak Assadovy, tak opoziční jednotky využívají zničujících účinků nervových plynů ke zneškodnění svého protivníka. Před několika lety médii prosvištěla zpráva o turecké společnosti, jež měla Assadovým oponentům dodat nebezpečnou látku k bojovému nasazení. Událostí se zabývala OSN a výsledky jednotlivých zjištění se tak nějak ztratily ve zněti mediální neochoty vyprávět příběh o turecké chemičce Tekkim, která nejspíš za úplatu přenechala svůj arzenál k vraždění lidí. O případu se v dubnu 2013 zmínil také server Hrebenar.eu.
Nevládní organizace Conflict Armament Research zabývající se vysledováním původu střeliva, zbraní a nejrůznějších bojových prostředků používaných ve válečných konfliktech rozebrala ve své zprávě původ arzenálu, se kterým se v Islámském státě zabíjejí lidé. Je to velmi smutné počtení, ve kterém figurují také Češi ve formě zbrojního arzenálu.
V tabulce vyprávějící o původu chemických zbraní figurují obchodní společnosti z Turecka, Rumunska, Ruska, Belgie, Číny, Holandska, Spojených arabských emirátů a v neposlední řadě také Iráku.
Jak je možné, že v přehledu dodavatelů chemikálií figurují chemičky vyjmenovaných států? Na jednu stranu se zcela správně volá po nebezpečí chemických zbraní, aby se následovně jednotlivé chemikálie schopné vytvořit smrtící chemickou reakci dodávaly do míst krutých bojů? Většina dodavatelů poskytovala chemické prekurzory. Jedná se o chemické sloučeniny, pomocí kterých za účasti chemické reakce je možné vyrobit jiné další sloučeniny, jež je možné použít k sestrojení výbušniny, nebo nějaké bojové látky. Na jednu stranu existuje byznis s jednotlivými komponenty, zatímco na straně druhé Organizace spojených států vyšetřuje nasazení bojových plynů v bojových akcích v Sýrii.
Podle tvrzení Conflict Armament Research existuje na padesát společností z dvaceti zemí světa, jež ve výzbroji Islámského státu figurují jako “dodavatelé” prekurzorů, zápalných šňůr, rozbušek, kabelů, vodičů a dalších elektronických komponent nutných například k výrobě výbušného, nebo zápalného zařízení. Mezi “dodavateli” detonátorů figuruje také Zbrojovka Vsetín. Skrze jednotlivé obchodní společnosti se Češi nepřímo podílejí na vraždění Iráčanů v ulicích Bagdádu. To se potom s klidným svědomím volá po zavírání hranic a odmítání syrských uprchlíků.
Ve vybavení bojovníků Islámského státu nechybí ani mobily Nokie dodávané jak centrálou z Finska, nebo pobočkami z Indie, Číny a Vietnamu. Tyto obchodní společnosti dodávají skrze další smluvní partnery své výrobky do Iráku nebo Sýrie, odkud si je pořídí následovně teroristé. Například Nokia Model 105 Typ RM-908 používaný teroristy z Islámského státu, byl napřímo dodán teroristům obchodní společností ze Spojených arabských emirátů, která si mobily u výrobce objednala. Část mobilů pocházela z kurdských oblastí Erbilu. Možná tyto přístoje na místě zapomněli Kurdové, nebo je teroristům dodaly samotné kurdské organizace.
Souhrnem vzato, na výzbroji Islámského státu se podílí značná část světa. Na přiložené mapě je krásně vidět jednotlivé země podílející se skrze jednotlivé obchodní společnosti na zásobování příslušníků Islámského státu(šedivá barva označuje země podílející se na zásobování Islámského státu).
Jak se žije vlastníkům zbrojařských, telekomunikačních a chemických společností, když zcela bez obtíží své výrobky dodávají náboženským fanatikům? Cítí spoluvinu na vraždění milionů civilistů? Nebo jenom pokrčí rameny se slovy: “To je byznis. My dodáváme do Iráku nebo do smluvních společností, a že si výrobek koupí terorista…..za to nemůžeme“? Proč mateřské státy, ze kterých firmy pocházejí, nezatrhnou takové obchody? Jak je možné, že se české zbraně, kulky a další materiál objevují v arzenálu Islámského státu? Proč národní vlády svolí chemičkám obchodování v místech, ve kterých je válečný konflikt a je z věci logiky jasné, že dovezené chemikálie mohou posloužit k páchání teroru? V případě zbrojovek a nebezpečných chemikálií je třeba v případě vývozu souhlas státu a ten zainteresované firmy dostaly, jinak by nemohly v inkriminovaných oblastech obchodovat………svou část viny tedy nesou také domovské státy importérů nástrojů smrti……a to i bez ohledu, že například ve zbrojovkách mívá stát značný díl vlastnických práv.
Turecko se podle údajů Conflict Armament Research třinácti obchodními společnostmi podílí na dodavatelském řetězci. Tato země má v dodavatelském soukolí výjimečnou pozici, ve které Ankara působí jako zprostředkovatelská země, do které z nejrůznějších států( např. z Brazílie, Číny, Indie, Holandska, Rumunska, Ruské federace) proudí nejrůznější komponenty, jež jsou následně tureckými společnostmi prodávány na území Sýrie a Iráku. Část dodavatelů nejrůznějších komponent v oblasti působí jen krátkou dobu, třeba jenom půl roku. Sedm měsíců jako dodavatelská společnost v regionu působila například společnost Microsoft Mobile, jejíž výrobky teroristé v roce 2014 používali.
Jak již bylo v článku řečeno, obchodní společnosti obchodující se zbraněmi a chemikáliemi potřebují ke svému obchodu souhlas státu, jednotlivých ministerstev. Obchodní společnosti s podivnými vazbami zasílají dotazy na vládní úřady, požadují povolení na dodávku milionů kusů detonačních zařízení, nebo hektolitrů velmi nebezpečných chemikálií, přesto daný souhlas dostanou. Už předem je jasné, že zboží skončí v rukou teroristů kvůli vazbám jednotlivců……přesto nikdo nic nenamítá. Ministerstva si navzájem dopisují, zda povolit nebo ne…….. přesto k obchodu dojde a detonátory se šňůrami přijdou na své místo určení. Díky povolení na území Sýrie putují další součástky určené na výrobu bomb.
Podívejme se nyní na jeden konkrétní příklad obchodování s velmi nebezpečnou chemikálií v iráckém Tikrítu, ve kterém během druhé bitvy o toto město irácké federální policejní jednotky odhalily kanistr hydrogenu peroxidu, tzv. INTEROX AG Spray 35. Jeho výrobcem je Holandská chemická společnost, která jej vyrobila rok předtím, než byl doručen do Turecka. V civilním sektoru se hydrogen peroxidu používá ke sterilizaci plastových obalových materiálů a kartonů. K válečným účelům je možné hydrogen peroxidu využít na sestavení podomácku vyrobených výbušnin.
Holandská vláda povolila belgické obchodní společnosti Solvay Chemicals International se sídlem v Bruselu zaslat roztok hydrogen peroxidu turecké obchodní firmě Diversey Kimya. Holandská dceřinná společnost Solvay Chemie B.V. následně poslala 18 065 kilogramů INTEROX AG Spray 35 náklaďáky do belgických Antverp, kde byl náklad naložen na kontejnerovou loď, která následně odplula do Turecka. Podle holandských úřadů je Diversey Kimya pravidelným klientem Solvay Chemicals International, která pravidelně hydrogen peroxidu svému zákaznikovi dodává skrze dceřinnou společnost Solvay Chemie B.V. Turecká společnost Diversey Kimya doručenou zásilku hydrogen peroxidu po silnici dopravila do iráckého Tikrítu, kde si náklad převzala irácká obchodní společnost Diversey Gulf to Serrieh Trading. Mezi 2. březnem – 17. dubnem 2015 jeden kanistr tohoto hydrogen peroxidu použil k vojenským účelům Islámský stát.
Podobných případů obchodování skrze Turecko je mnohem víc. Na tomto případě je také vidět, že jednotlivá ministerstva to mívají v případech rozhodování někdy složité. Povolí dovoz zboží nebezpečného zboží do Turecka, zatímco náklad skončí ve válečné zóně. Tohoto triku využívá mnoho obchodních společností. Možná, kdyby tajné služby lépe pracovaly a dostatečně prošetřily daný případ, nemusely komponenty na sestavení bomb skončit tam, kde nemají.
Otázkou zůstává, proč mezinárodní sektor nezpřísní podmínky a neudělá nic proti překupnické praxi, kdy jeden něco někomu prodá a ten druhý na konci zboží předá dál například do rukou někoho, kdo by mohl pomoci teroristům nebo některé z válčících stran. Obchod se zbraněmi a zakázanými prostředky vynuší hodně peněz a to je nejspíš jeden z důvodu, proč se ve věci stále nedělá vůbec nic, i když mezinárodní organizace zcela správně požadují zákazy a nejrůznější omezení.