Neofašistická a ultranacionální klaka seskupující se kolem antisemity Adama Benjamina Bartoše dokáže pokaždé pobavit. Ve slovech se extrémisti s rasismem v srdci předhání v lásce k Česku, zatímco ani omylem netuší, jak se správně chovat k symbolům české státnosti.
Tak například, jeden z ultranacionálů, Martin Štádler, nedávno vylezl na slovenský Gerlachovský štít, aby zde vyvěsil prapory xenofobů – přátel Adama B. Bartoše, se kterým z vrcholu hory plánoval telefonický rozhovor, k němuž díky technickým potížím nedošlo. Martinská cesta měla posloužit českému nacionalistovi v dalším ideovém růstu, zatímco zcela neplánovaně pobavila antifašisty nad neschopností extrémistů jednou správně vyfotit a uctít vlajku České republiky.
Radikálové koupající své ego v hnědé tinktuře nenávisti často patří k nízkopříjmové části obyvatelstva, a tak možná veškeré znalosti o národovectví čerpají z míst srdci nejbližším. Navštěvují Němci vlastněný Kaufland, aby následně dali ve svém projevu vlastenectví na kauflanďácké srdíčko s červenou nalevo. Láska k Česku je v reklamách doprovázená obrácenými barvami, a tak si nacionál možná mylně myslí, že červená je vlevo, modrá nahoře a bílá vpravo…………podvědomí pracuje, a tak projevené milenectví ke státu dostává kolorit tragikomické události.
Štádlera může těšit, že není sám, kdo zprznil vlajku České republiky. Třeba takový Hnídek z Ortelu defilující na štítu plzeňského protiromského pochodu by mohl vyprávět o tom, jaké to je nést prapor národa obráceně a ještě se k tomu tvářit jako největší borec v okolí. Své by k tomu zcela jistě dodal milovník Vandase a bývalý volič Sládka Jiří Černohorský, který výlet do Německa okrášlil fotkou se samolepkou vlajky naruby. Místní extrémistická scéna si nedokáže poradit se třemi barvami, dvěma pruhy a jedním klínem, zatímco na sociálních sítích burcuje k nenávisti vůči všemu odlišnému, nestádovitému. Vadí homosexuálové, sudetští Němci, antifašisté, odmítači diktatury, islamofobie, antisemitismu a vůbec všeho, co není extrémistické a jednobarevné. Kdybychom měli vlajku jako Saudská Arábie, nebo bývalá zástava Libye, tak snad by se rychlokvaškoví vlastenci trefili do správného uctění státní symboliky, klidně i na bývalém nejvyšším kopci Československa, po jehož návratu panslovanisté volají.
Martin Štádler zesměšnil a pokořil nejenom Čechy, ale také Slováky, když jejich vlajku zvěčnil v obráceném podobenství. Možná by neškodilo, kdyby si vlastenci před každou manipulací s vlajkami prošli třeba obyčejnou Wikipedii, kde se mohou ve zkratce dočíst, jak správně s vlajkami manipulovat.
Červená na slovenské, nebo české zástavě patří vždy napravo.
Jedenáct hodin výšlapu na horu dokončených zneuctěním symboliky dvou bratrských států je typickou ukázkou, jak vlastenectví Bartošova skupinka radikálů vnímá. Je pro ně jenom kusem hadru, do kterého si po demonstraci účastníci utřou zašpiněné ruce. Vlastenectví je podobně jako islám pro wahhábisty pouze nástrojem, zástěrkou se kterou se kryjí nekalé, nedemokratické a nelidské úmysly, volající například po neofašismu, rasismu, antisemitismu, diktatuře, islamofobii a řadě dalších nepěkných ideologií. Radikálové předem vědí, že by veřejnost jen tak nesežrala hnědé pozlátko, a tak své úmysly ukrývají za symbolikami, jejichž hodnotu vůbec neznají.
Klidně na Českou vlajku nakreslí obrázky, píšou vzkazy, podepisují se na ni, protože předmět z látky považují za svůj vlastní fetiš, ke kterému se mohou chovat jako k nejhorší onuci. Neonacisté z Conflictu 88 a další ultranacionálové poblíž by si měli uvědomit, že vlajka České republiky není pro jejich pobavení a už vůbec nemá sloužit jako zástěrka s omluvenkou pro další nevlastenecké jednání, ke kterému patří nejrůznější ismy, k jejichž vyznávání se frustrované osůbky upsaly.