Teokratické systémy vlády díky fundamentálnímu výkladu víry mají téměř vždy blízko k porušování lidských práv. Člověk je sešněrován povinnostmi, krutými tresty a to všechno většinou v rozporu s původním náboženským učením, na které teokraticky orientovaná vláda odkazuje. Občan má být po vůli vyvoleným, protože si to Bůh přál. Většina teokraticky budovaných států v himalájské oblasti by bez potíží zapadala do tohoto jednoduchého konceptu.
Z pohledu dneška bychom ztěží mohla tvrdit, že teokratická vláda v Tibetu, Nepálu, Bhútánu byla svobodnější a spravedlivější, než je tomu dnes. Přesto všechno je hloupé v případě Tibetu spojovat “předokupační” teokracii se současným děním i stavem. Jsou to naprosto dvě odlišné záležitosti. Tibet má právo na samostatnost. Tibet má právo na uchování vlastní kultury společně s tibetštinou, která je vyhlazována v jazykové genocidě většinovou mandarinštinou. S těmito požadavky nepřichází zcela automaticky obhajoba staré teokracie.
Právo na sebeurčení…..právo na kulturní identitu…..právo na rovné životní podmínky nemají nic společného s politickým systémem, který před rokem 1959 v zemi existoval.
Levicoví radikálové blízcí komunismu rádi poukazují na teokratickou nesvobodu a ještě rádi dodávají, že nesvoboda “předčínská” je naprosto stejná jako ta co přišla s Mao ce Tungem. Takový výklad hraje do karet. Zvláště poté, když naprostá většina Čechů o dalajlámovi a Tibetu neví vůbec nic. Ve válce ideologií se nehledí na pravdu, kontext, pohled z několika úhlů. Jednou je něco dané, a pokud to vyhovuje nabízené dikci, je to tak správné a v takové podobě se to bude rozšiřovat například po sociálních sítích. Ukrutná pravda hodně láká a každý si ji velmi rád přečte.
O dalajlámovi se hodně píše…..je to sexy téma na dobrou noc. Taková pohádka, kdy je buddhismus vykládán pouze v krásných barvách, jako kdyby sekty, sektářství v náboženství Asie nikdy neexistovalo, přitom vražedné sektaření je součástí jakéhokoli náboženství na světě. Institut dalajlamy vznikl v porovnání s ostatními duchovními institucemi Tibetu relativně nedávno. Podobné je to se školou Gelugpa, jež dala zrod nejmladší části tibetského buddhismu. Během pár století dokázali i za cenu násilí učitelé Gelugpy vydobýt výsadní postavení v celé zemi a dalajlama se vlivem událostí přeměnil do podobenství nejvyššího duchovního i světského vůdce vytvořené říše.
Společenské a mocenské postavení současného dalajlamy je naprosto odlišné od toho před rokem 1959. Čínská a předtím anglická okupace donutila dalajlamu přemýšlet globálně jako světový politik.
Kdyby paradoxně nebylo Britů a Číňanů, byl by dnes obraz dalajlamy úplně jiný, více zahleděný do sebe, mnohonásobně teokratičtější. Řeč není jen o faktické politické moci. Jde především o vnímání, jakým na dalajlámu pohlížíme. Samotné myšlenkové pochody nejsvatějšího muže Střechy světa je v současnosti odlišné od toho minulého. Dalajláma minulosti jednal a konal jinak, a pokud by přeci jen došlo k osamostatnění Tibetu, jen velmi ztěží by se vrátil ke “staré” praxi teokracie. Jako přibližný příklad by mohl sloužit Bhútán, kde se teokracie musela zmodernizovat……na druhou stranu, ani po reformách nemůžeme tvrdit, že Bhútán je demokratickou zemí dodržující lidská práva. Přeměna, zavedení novot přinesly další problémy, jakým je například domácí násilí s alkoholismem. Svou roli ve společnosti hraje tradiční právo, zvyky, kvůli kterým je velmi složité odhodit staré, nemoderní……možná by k něčemu podobnému došlo také v Tibetu, kdo ví?(závažnými problémy alkoholismu, pocity vykořenění trpí Tibeťané již dnes).
Jak již bylo řečeno, za tibetským buddhismem stojí založení náboženské školy Gelugpa. Tu se svým jménem spojil tibetský filosof Congkhapy, který byl mimo jiné vzdělán v tradičních naukách, rituálech a duchovních praktikách již existujících tibetských škol Kadampa, Sakjapa a Kagjüpa. Překručování tantrických nauk, mravní úpadek daly zrod dnes nejrozšířenějšímu druhu buddhismu v Tibetu. Kromě memorování a předčítání Congkhapu zavedl při výuce mnichů pod dozorem zkušených učitelů a opata tzv. klášterní diskuse, kdy mnich musel formou logiky a uvažování obhájit svá slova, tvrzení a myšlenky. Congkhapa byl ve světě buddhismu velkým reformátorem, který svými spisy pokryl prakticky všechnu nauku buddhismu.
Congkhapa založil v roce 1409 klášter Gandän východně od Lhasy. Gandän se brzy stal nejvýznamnějším centrem buddhistických filozofických studií, přitahujícím žáky i učitele ze všech částí Tibetu. Žáci a studenti tohoto kláštera byli později díky svým žlutým čepicím nazýváni Gelugpa(žluté čepice).
I když Conghapovi nelze upřít novátorské myšlenky, faktickým zakladatelem Gelugpy byl Congkhapův žák Gendündub, který v roce 1447 poblíž Žikace nechal s Darjäpön Palzangou zřídit velký klášter Tašilhünpo. Po smrti Gendünduba byl novorozený Gendün Gjamccho prohlášen za “převtělence” prvního opata. Náboženská škola Geluhpa vedla téměř ozborjený konflikt s jinou náboženskou školou Kagjüpa, která za pomoci aristokratů začala novou školu omezovat. Ve hře byl majetek, pozemky, peníze i podíl na moci, o kterou nechtěla Kagjüpa ani Gelugpa přijít. Docházelo k nájemným vraždám, otevřeným bojům, kdy jedni “šli doslova po krku” těm druhým.
Boje mezi náboženskými školami Gelugpa a Kagjüpa, přivedly zemi téměř do občanské války.
Mír mezi náboženskými školami zprostředkoval v roce 1559 Sönam Gjamccho, který o deset let později obdržel pozvání od mongolského vládce Altan-chána, jehož se měl stát učitelem. Buddhistický filosof nejprve odmítl, až teprve podruhé mocný vládce jednoho z nejvlivnějších mongolských kmenů vyslal do Tibetu velbloudy s dary a Gjamccho tedy odcestoval do Mongolska.
Pod taktovkou Sönam Gjamccha přestoupil Altan-chán k buddhismu a obdaroval svého učitele kromě darů daké titulem “dalaj”(oceán, moře zásluh). Slovo “dalaj” naznačuje nadvládu, proto se “dalajlama” dá přeložit jako “veliký učitel, nejvyšší mistr”.
Titul dalajláma se mezi Tibeťany nepoužíval a vycházel z mongolštiny. Tibetský buddhismus žlutých čepic přivedl do stepí Ulaanbaatoru buddhismus. Nicméně jako dalajláma byli posmrtně označeni oba dva Sönamovi předchůdci. Čtvrtým dalajlámou byl dokonce syn mongolského knížete. Války a spory mezi školami Gelugpa a Kagjüpa pokračovaly až do života pátého dalajlámy, který za pomoci Mongolů Gelugpu stabilizoval a sjednotil rozdělený Tibet -rozpoutal válku, ve které Gelugpa zůstala jako jediná významná…..
Roku 1642 byl pátý dalajlama Ngawang Lozang Gjamccho v tibetském městě Žikace slavnostně po vítězných bojích dosazen na trůn. Mongolský chan prohlásil, že dalajlamovi uděluje nejvyšší moc v zemi. Poprvé se tak dalajlama stal duchovním a světským vůdcem Tibetu.
Pátý dalajlama rovněž stanovil Lhasu za hlavní město země a vyhlásil zákony veřejného chování, jmenoval hejtmany okresů a vytvořil vládu. Rovněž v letech 1645-1694 nechal tento státník vybudovat nové sídlo dalajlámů, známý palác Potala.
Jak vznikala tibetská teokracie?
Vznikala a rostla podle síly a vlivu klášterů, náboženských škol. Kláštery zastávaly nejen náboženskou, ale také vzdělávací a kulturní roli v regionu. Jejich opaty byli většinou vlivní lamové s dostatečným politickým vlivem……..opat kromě záležitostí kláštera také vládl území, jež ke klášteru náleželo. Jak již bylo v článku uvedeno, kláštery vyznávající odlišnou školu a buddhistickou doktrínu spolu vedly spory, často dokonce války. K jejich vedení využívali opaté moci místní nenáboženské aristokracie.
Pátý dalajláma zavedl roku 1672 pro státní úředníky stejnokroje odlišené podle jednotlivých hodností, které byly úředníkům udělovány. Všichni mongolští kmenoví náčelníci, vysocí lamové a mniši, příslušníci šlechty a úředníci jednou provždy dostali udělené místo v systému teokracie. Nový zákoník vycházel ze zákonů Cangských králů.
První dalajláma, který sjednotil Tibet usiloval spíše o zavedení světského, nikoli kanonického práva
“Harmonie moci” bylo dosaženo rozdělením administrativy nové vlády na náboženskou sekci, sídlící v dalajlamově paláci, a světskou sekci, umístěnou dále od paláce ve starém městě. Záležitosti klášterů a náboženské obce vyřizovalo náboženské křídlo vlády vedené čtyřmi Velkými mnišskými tajemníky. Druhé křídlo vládnoucího kabinetu se zabývalo světskými záležitostmi i sekulárními soudy. jiné náboženské problémy vyřizovalo náboženské křídlo vlády vedené čtyřmi Velkými mnišskými tajemníky. Druhé křídlo bylo vedeno kabinetem s autoritou přes věci světské, zahrnující i sekulární soudy. Obě křídla vlády podléhala úřadu Jeho Svatosti Dalajlamy. Byly zakládány vzdělávací instituce pro úředníky.
Po smrti “dalajlámy sjednotitele” Tibet propadl válkám, bojům o moc a úpadku. Abychom byli přesní, stalo se tak patnáct let po skonu dalajlámy. Dalajlámův žák ministerský předseda vlády(tibetsky desi) Sanggjä Gjamccho tajil po tuto dobu smrt svého pána. Zemi dosti závislou na Mongolech a částečně také Číňanech se rozhodl osamostatnit. Kvůli tomu možná desi tvrdil, že jeho pán medituje, a proto nemůže před nikoho dlouhých patnáct let předstoupit. Vedly se války a čínská Mandžutská dynastie konala trestné výpravy a dokonce sama jmenovala a dosadila sedmého dalajlámu. Po vypuzení mongolských Džúngarů Tibet de facto vpadl do rukou čínských Mandžuů.
Sedmý dalajláma byl oficiálně do svého úřadu vsazen Číňany roku 1720. Zrušil funkci desiho a nahradil ji radou ministrů(kašag) složenou ze čtyř osob. Rada ministru(kašag) bránila svou pomalostí a neschopností rozvoji a modernizaci Tibetu.
Teokratický systém v Tibetu byl založen na zastaralém feudálním systému nevolníků:
Pouze vlastníci nevolníků mohli využívat určitá občanská práva. K demokratizaci došlo v roce 1959, kdy bylo nevolnictví zrušeno. Majiteli nevolníků byli úředníci, aristokraté, vysocé postavení mniši. Odhaduje se, že 5 % tibetské populace v zemi vlastnilo veškerou zemědělskou půdu, pastviny, lesy, hory, řeky a většinu dobytka. Ještě před rokem 1959 197 rodin patřilo ke kastě dědičné aristokracie, z toho přibližně existovalo na 25 velkých rodin, jež vlastnili několik desítek budov, polí a další majetek.
90 % populace starého Tibetu představovali nevolníci, kteří byli rozděleni do tří katerogií “Treba, Dujung, Nangsen.
Treba nevolníci pracovali v poddanství na povinných pracích jako dělníci. Dujung byli sloužící v domácnostech a Nangsen představovali 5 % tibetské populace. Jejich údělem bylo po celé generace pracovat pro pány bez jakéhokoli práva. Zabití nevolníka nebylo trestné. S nevolníky se zacházelo často velmi brutálně. Pokud by se dnes k lidem takovýmto způsobem někdo choval, byl by nejspíš souzen za těžké ublížení na zdraví, týrání svěřené osoby, krádeže, lichvy…….nevolníci si totiž museli často kromě těžké dřiny od lichvářů půjčovat, aby měli vůbec na uživení svých rodin. Krom toho byl nevolník okrádán velkými daněmi například za přístřešek, ve kterém byldel a žil.
Systém vězeňství byl v teokratickém Tibetu vytvářen ze soukromých i státních věznic
Tresty za spáchání trestného činu byly velmi kruté. Jednalo se o vypíchnutí očí, uřezání uší, rukou, nohou, vytažení šlach házení lidí do divokých řek, kruté a divoké bití. Dělo se tak například v klášteře Gandan. Historici se shodují, že tibetský systém feudálního nevolnictví byl mnohem krutější a horší než nevolnictví ve středověké Evropě.
Teokratický systém vlády v Tibetu kontroloval myšlení lidí, kteří museli vyznávat to, co bylo zákonem dané. Cokoli, co bylo mimo náboženství žlutých čepic bylo krutě potrestáno.
Proto Tibeťané také věří v buddhismus a také věří v posmrtný život. Nevolníci museli projevovat slepou loajalitu k pánovi, ať se dělo co se dělo. Bylo jednou dáno kým jste a jaký osud budete mít. Vystoupit z předem stanoveného místa ve společnosti nebylo možné. Tibetský buddhismus věří v reinkarnaci, ve které se člověk v dalším životě může narodit třeba jako hmyz, pes, kůň nebo nějaké jiné zvíře. Teokracie se snažila ovládat i tento aspekt víry, kdy říkala, že záleží pouze na dalajlámovi, zda se člověk v dalším životě narodí jako člověk, nebo mnich, či jeptiška.
Ve starém Tibetu měli cestu ke vzdělání jen aristokracie a mniši
pokud se nevolník stal mnichem a vstoupil do kláštera přeměnil se z majetkového úhlu pohledu z nevolníka pánů na nevolníka klášterů. Mniši ,kteří dříve nebyli nevolníky měli absolutní moc trestat kohokoli a prakticky jakkoli, protože pouze Budha řekl mnichům co je a není trestný čin, a tak svatí muži “naslouchali” až přišli na to, že to, či ono je trestný čin, za který náleží ten či onen krutý trest. Nevolnictví přineslo Tibet do obrovské chudoby i celkové zaostalosti, kdy člověk a jeho práva neznamenal prakticky vůbec nic. Kdyby tomu tak nebylo, mohl být běh událostí totálně jiný.
Když nyní víme, že starý Tibet před čínskou okupací byl nedemokratickým, nevolnickým a lidská práva neuznávajícím, měli bychom pokračovat ve vyvěšování notoricky známých tibetských vlajek?
Vlajka tibetské exilové vlády vznikla jako bojová zástava navržená ve dvacátých letech 20. století jedním Japoncem. Jak říká Wikipedie, poprvé ji použil 13 dalajláma v roce 1912, kdy došlo ke sjednocení všech bojových praporů tibetské armády. V roce 1955 byla 14. dalajlámou stanovena za tibetskou národní vlajku. Po protičínském povstání v roce 1959 bylo používání tibetské vlajky v celé Číně kromě Honkongu zakázáno. Tento známý symbol se stal ztělesněním tichého odporu k čínské okupaci, která byla provedena v rozporu s mezinárodním právem.
Nejedná se v žádném případě na odkaz, nebo nějakou úctu ke starému teokratickému systému Tibetu. Lidé vyvěšováním tibetské vlajky dávají najevo nesouhlas s čínskou agresí, represemi a porušování práv Tibeťanů. Je to také vzpomínka na Tibetské národní povstání z 10. března 1959. Proto se také v Česku tibetská vlajka vyvěšuje na mnoha radnicích každý rok 10. března. Při tomto povstání zahynulo na 86 000 Tibeťanů.
Každý, kdo navádí k nevyvěšování tibetské vlajky pouze ukazuje svou neznalost, protože neví a nezná co v sobě barevná symbolika se dvěma sněžnými draky, horou a modrou oblohou znamená.