Kdo by v období populismu a extrémizace společnosti neznal tzv. Islámský stát. Na sociálních sítích v nejrůznějších příspěvcích je propírán, v médiích často zbytečně zveličován a radikály mylně ztotožňován s islámem, se kterým kromě názvu nemá vůbec nic společného.
Kdo z dnešních “lidových filozofů” na sociálních sítích alespoň částečně ví něco o tom, jak toto “klubko” teroristů vzniklo a o co skutečně usiluje?
Informovat o dění zločinného seskupení ze Sýrie a Iráku je možné jen velmi obtížně. Islámský stát je upravován ideologiemi, díky kterým se role radikálů zcela zbytečně zvětšuje a nelogicky démonizuje. Teroristé potřebují pozornost a bestialita odporující Koránu i zásadám islámu potřebnou celosvětovou popularitu spolehlivě zaručuje. Dalo by se říci, že s každým upečeným, sťatým, utopeným a utýraným rostou společenské preference, ke kterým se rády navracejí jak západní média, tak evropská extrémistická scéna, jež je nepřímo wahhábistickým násilím a bezprávím živena a udržována při životě.
Pojďme se na malý okamžik podívat na to, jak skutečně tzv. Islámský stát vznikl a co všechno předcházelo mnohatisícovým uskupením dnes tolik známým z večerního zpravodajství. Extrémisté dlouhou dobu nebyli nikým, ale během dvanácti měsíců se díky selhání Spojených států amerických a jejich spojenců stali mediálním a částečně také mocenským subjektem na Blízkém východě. K oživení teroristů došlo až s válkou v Sýrii, kdy se rozdrobené skupinky spojily organizační celek. Dlouhou dobu tajné služby varovaly vlády před možnými komplikacemi a nebezpečími, ale varovní poslíčci v utajovaných depeších agentů nenalezly v hlavách politiků dostatečné místo pro život. Události, jež si částečně následně vysvětlíme, viděli přední politici jako “irácký problém”, do kterého by zahraničí nemělo zasahovat. V oblasti Blízkého východu dlouhou dobu panuje kmenová zášť, jež je nadále posilována nenávistí některých sunnitů k šíitům a naopak.
Koncem roku 2011 se Američané po osmiletém pobytu stáhli z Iráku. Pro americké vojáky sice válka v regionu skončila, ale to rozhodně neznamenalo, že nějaké další konflikty nemohou díky slabé irácké armádě brzy začít. Iráčtí vůdci mšěli silná slova. Opakovali, že správu země rozvrácenou léty americké přítomnosti bez obtíží zvládnou. Záhy poté, co Irák opustili poslední američtí vojáci, irácký premiér Nurí al-Málikí zavítal do Bílého domu.
Setkání s americkým prezidentem proběhlo v přátelské atmosféře s pozitivními očekáváními, kterými byli prostoupeni jak někteří šíité, tak sunnité v Iráku. Obě strany, irácká i americká, odchod amerických vojáků viděly jako příležitost postavit Irák na vlastní nohy. Prezident Obama hovořil o demokratickém Iráku a zcela hloupě situaci viděl v růžových, naprosto nereálných barvách. Jako kdyby najednou všichni přestali účelově vnímat realitu s potížemi, v jakých se Irák nacházel. Zatímco Málikí s Obamou debatovali, tisíce kilometrů daleko v Bagdádu proběhl pokus o teroristické spiknutí, do kterého byl zapletený nejstarší sunnitský politik ve vládě vedené šíity, irácký víceprezident Tárik al-Hašímí.
O dění v zemi byl bleskově v Bílém domě Málikí informován. Hašímího ochranka byla přistižena při špehování, následně zatčena a obviněna z plánování útoků na šíitské cíle. Málikí ještě za tepla vše řekl Baracku Obamovi, který Málikímu nepřímo povolil ve věci teroristického spiknutí udělat to, co uzná za vhodné. Svým přístupem Obama nepřímo iráckému předsedovi vlády dal volnou ruku k perzekucím iráských sunnitů, ke které následně také došlo.
Málikí se obratem vrátil do Iráku a přikázal zatknout Hašímiho. Spoustu lidí bylo rozhodnutím předsedy vlády doslova rozčarováno. Předtím, než mohl být Hašími zatčen, uprchl ze země do Kataru a v nepřítomnosti byl iráckým soudem odsouzen k trestu smrti. Bývalý irácký víceprezident z exilu veškeré podílení se na chystaném teroristickém převratu odmítá, přestože se někteří Hašímiho bodyguardi v irácké televizi doznali k útokům na šíitské objekty, spáchání atentátů na jednotlivé vysoké představitele státní správy i šíitské poutníky. Vystoupení ochrankářů možná nebyla ničím jiným, než vynuceným sebedoznáním. Je veřejným tajemstvím, že irácká policie s vyslýchanými nezachází v rukavičkách, zvláště, pokud je v dohledu politicky motivovaný podtext. Hašímiho lidé byli zadržováni na Brigádním velitelství v tzv. Zelené zóně, ve které bylo později iráckým ministerstvem pro lidská práva i Červeným křížem dokázáno mučení zadržovaných osob.
Po zatýkací razii na Hašímího okolí došlo k bezhlavému zatýkání sunnitů po celé zemi. Tisíce lidí bylo v roce 2012 zadržováno v nevyhovujících podmínkách bez obvinění a soudů celé měsíce ve vězení. Šíitský předseda irácké vlády s pomocí kriminalizace sunnitů sáhl po Američany tolerované diskriminaci sunnitů. Nedal si říct a neslyšel na slova kritiky. Policejní razie se v Iráku s postupem času změnily v jatka. Mnoho sunnitů se do vězení nedostalo. Byli zabiti a umláceni přímo v ulicích, kde byli také nakonec ponecháni. Po odchodů Američanů šíitské milice premiéra Málikího za bílého dne kulkou do týlu hlavy popravovaly tisíce a tisíce lidí. Chodníky v Bagdádu byly místy plné tlejících mrtvol.
Málikí za sunnity viděl al-Kájdu, členy politické strany Baas, které se snažil vraždami a zatýkáními zničit. Byl to doslova schizofrennín pohled na svět, tolik podobný přihlouplým myšlenkám evropské extrémistické scény, která za všemi muslimy vidí teroristy. Irácký premiér se domníval, že lid jím opovrhuje a chce převzít moc. Události z Iráku 2012 byly jasným důkazem, že i diskriminace s generalizacemi a nesprávnými závěry může zabíjet.
Paranoiou doprovázený a duchem Saddáma Husajna sežraný Nurí al-Málikí sáhl k otřesným nástrojům teroru, čímž si rozkmotřil velmi vlivné příslušníky sunnitských kmenů seskupených v hnutí Probuzení, kteří již dříve za příslib amerických peněz a podílu na moci na nové vládě napomohli před lety porazit obávanou al-Kájdu. To bylo velmi nerozumné a pro budoucí dění doslova zkázonosné. Potenciální síla k udržení moci vlády byla vnímána jako mocenské ohrožení, nikoli však jako pomocník ve vytvoření demokratického Iráku, o kterém ještě na začátku roku 2012 Barrack Obama v Bílém domě hovořil. Málikího politika odsouvala stranou čelní sunnitské představitele armády, policie a nahrazovala je novými příslušníky velmi silného šíitského sektářského proudu, ke kterému Málikí tíhnul.
Takové počínání se nemohlo obejít bez vážných následků. Lidé cítili diskriminaci a byli rozzuření. Mezitím se na západě Iráku v malém počtu sdružovala Probuzením poražená skupinka wahhábistických sektářů z al-Kájdy. S těmi se spojili některé zahořklé kmeny společně s některými představiteli bývalé Saddámovy strany Baas. Základ, z něhož se později zrodil tzv. Islámský stát, byl ještě slabý, ale díky politické atmosféře pochopil velmi rychle svou příležitost.
Mnozí z nich měli zkušenost s vězením, mučením, a to jak za vlády Málikího, tak za přítomnosti amerických vojáků v zemi. Jedním z nich byl také vůdce Islámského státu Ibrahim Awwád Ibrahim Alí al-Badrí, který si z ideologických důvodů změnil své jméno na Abú Bakr al-Bagdádí. Tento muž byl držen v táboře Buka. Jednalo se o zařízení spravované Američany. Po propuštění se Bagdádí stal hlavou irácké al-Kájdy, ve které řídil teroristické akce vůči irácké a americké armádě, zabýval se plánováním přepadových akcí.
V létě 2012 Bagdádí poslal do Sýrie skupinu svých lidí, kteří se měli zapojit do povstání a bojů proti šíitskévládě Bašára al-Assada. Syrská válka byla pro Bagdádího doslova předčasným vánočním dárkem, ve kterém mohl “profesně” růst. Po zhroucení Sýrie došlo k otevření pomyslné Pandořiny skřínky, ze které jako šeredná obludka vykukuje v plenkách zabalený Islámský stát. Iráčtí teroristé Bagdádího jsou plně zapojeni do rozkladu Sýrie a v chaosu plném krve a násilí rostou a získávají na dalších členech. Z jedné z mnoha protiassadovských bojových sil se Bagdádího lidé stávají hlavní hybnou složkou.
Během dvanácti měsíců po příchodu do Sýrie řídí irácká al-Kájda Bagdádího po celé zemi bojové operace. Mezitím irácký premiér Málikí pokračuje v čistkách, kdy v prosinci 2012 nechává zatknout šestnáct příslušníků osobní strážce prominentního sunnitského politika, ministra financí Rafí al-Issawího. Ministr ani jeho lidé se přitom nikdy neprojevovali násilně a k násilí nikdy nevybízeli. Issawího politika byla vždy politikou míru, klidu a odmítání jakýchkoli forem terorismu…..možná právě proto veřejnost na zatčení reagovala formou masových demonstracích, kterých se zúčastnilo na desítky tisíc lidí. Irácká Faludža s Ramádí se stali jedním z center občanských nesouhlasů veřejnosti s kroky Málikího. Lidé požadovali propuštění politických vězňů, ukončení diskriminace sunnitů.
Obamova administrativa o všem věděla. Dokonce americký velvyslanec v Iráku upozorňoval Bílý dům, že je třeba Málikího zastavit. Obama o ničem nechtěl slyšet, i když neveřejně Málikího pokáral, ale prakticky nic neudělal. Demonstrace rostly a stávaly se většími. Nezaměstnaní mladí lidé okupovali důležité silnice a dokonce se zastavila lodní doprava společně s některým zásobováním. Demonstrace podporoval bohatý irácký byznismen v tu dobu žijící v Jordánsku. Míval velmi blízké vztahy se Saddámem Husajnem i stranou Baas a nyní díky němu demonstranti dostávali stany, jídlo i vybavení potřebné k demonstracím. Kromě toho miliardář podpořil zakládání a činnost iráckých televizních společností, ve kterých se v jednotlivých relacích vytvářela ideologická podpora odpůrcům Málikího. Televize placená ze soukromých zdrojů zvyšovala napětí. Demonstrace organizovali také šíité. Tentokrát ovšem na podporu Málikího.
Mezitím v Sýrii nejrůznější sunnitské vlády podporují finančně protiassadovskou opozici. Nedělají rozdíly mezi tím, kdo proti Assadovi bojuje. Důležité jsou výsledky, které nejlépe podávala Al-Kájda, jež od zahraničních dárců dostávala na boj v Sýrii finanční prostředky……jenže ty Bagdádího lidé za chvilku potřebovat nebudou. Peníze si opatří vykrádáním syrských bank, vydíráním, únosy i přepadením a získáním syrských ropných polí. Na celou událost poukazoval americký velvyslanec v Sýrii, který po Obamovi požadoval podporu prozápadních opozičních sil…….k podpoře nedošlo a povstalci zbraně nedostali…….byla to velká chyba posilující Al-Kájdu v Sýrii. Na konci roku 2012 se Bagdádího Al-Kájda vrací do Iráku a v akci nazvané jako “Prorazit zdi” teroristé zaútočili na irácké věznice, odkud získali další bojovníky.
V březnu 2013 se černé vlajky objevují v Ramádí mezi protimalíkovskými demonstranty a Bagdádího lidé si od tohoto okamžiku začínají říkat Islámský stát Iráku a Alšamu, zkráceně ISIS.
Nastal bod zlomu, ve kterém teroristé těžili z demonstrací a nabízeli se jako hybná síla ke zničení Málikího a šíitské vlády v Iráku. Al-Kájda začala provokovat, díky čemuž došlo v dubnu 2013 k útoku irácké armády na demonstranty. Lidé pokojně demonstrující byli tanky a kulkami povražděni a Islámský stát toho využil a začal argumentovat, že mírem a klidem ničeho nedosáhnou. Díky tomu Bagdádí získával mezi lidmi na popularitě. “Tvrdí hoši” Bagdádího byli najednou považováni jako ochránci demonstrujících sunnitů. Válka se vrátila do ulic, kde o tři měsíce později ISIS vedl útok na věznici Abu Ghraib…….v následujícím prohlášení ISIS vydala vydali účelové prohlášenío převzetí moci v celé zemi. Fanatičtí vrazi byli z počátku některými lidmi vnímáni jako nutné zlo nutné pro zničení Málikího moci v Iráku.
To, co následovalo, to zná prakticky každý. Kdyby Spojené státy včas zasáhly, začali situaci řešit, nemusel Islámský stát existovat.